50M ZNAK - Nadechnout se
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
SAMAEL, OPETH, ANATHEMA, MARDUK, GOD DETHRONED, MALEVOLENT CREATION, ENDLESS.
Po spatření soupisky kapel, která tohoto dne vystoupila v ostravském Paláci kultury a sportu, muselo každému posluchači kvalitního metalu srdce zaplesat. Lídři žánru jako celku nebo alespoň absolutní špičky metalových odnoží přece jen nejezdí v takové koncentraci do našeho státu každý den. Zároveň však jistě nemálo duší zapochybovalo o vhodnosti zvoleného prostředí a počáteční hodiny celé akce. Metalu přece jen více svědčí komornější prostory a pozdní večerní respektive noční hodiny. Na druhé straně většina z návštěvníků očekávala bezchybnou organizaci, což se potvrdilo až pedantským dodržováním časového harmonogramu.
Čest dělat domácí předkapelu předkapelám hlavních kapel připadla ostravským ENDLESS, kteří svou půlhodinku beze zbytku využili k zahřátí pomalu se srocujícího davu. Ačkoliv internetem probleskly zprávy o změně na postu druhého kytaristy, na pódiu jsme spatřili stále stejnou tvář. Hned na úvod akce překvapil relativně dobrý zvuk, což bylo pozitivním příslibem pro produkci dalších vystupujících – bohužel v případě následujících tří dost předčasným.
Po zdárném úvodu a povinném přebudování pódia očekávala asi tak tisícovka lehce nabitých metalových příznivců první zahraniční úderku, americké řezníky MALEVOLENT CREATION, kteří v dosti ledovém odpoledním čase měli předvést kvalitní kytarová metalová jatka. Na pódium se těsně před třetí odpolední vyřítili všichni protagonisté a zarytě se jali zkoumat své nástroje. Při prvním hlubším ponoření do strun však bylo jasné, že zvuk bude mít k dokonalosti setsakramentsky daleko. Zatímco se kytaristé se svou kamennou hmatníkovou a světelnou trsátkovou prackou snažili vyhrábnout ze strun maximum, jejich kolega za mixážním pultem hledal zahozený nedopalek, aby si mohl připálit další lákavý kus. Zvuk se nezlepšil a také to, co „Malevolenti“ předváděli na prknech, mělo jen málo společného s kompozicemi jejich posledního řadového počinu „The Will To Kill“, ze kterého také zaznělo pár řízných kousků. A protože chabou tisícovku přihlížejících nedokázal řádně rozpohybovat ani známý kulometčík za dělově znějící artilerií Tony Laureano, ani frontman, který si charakteristickou čepičku evidentně zapůjčil od nového trendového muzikálového zpěváka – jak poznamenal kolega Shnoff : „… ejhle, Bohuš Matuš se naučil zpívat …“ – vyzněl set buffalských smrtonošů dosti rozpačitě. Přišli, zahráli a rozhodně neoslnili.
To takoví nizozemští neznabohové GOD DETHRONED byli o poznání jiným kouskem toho samého plodu. Snad menší nikotinový návyk zvukového mistra, či snad větší zkušenost nizozemské smečky s evropskými halami, popírajícími základní pravidla akustiky, byly příčinou lepšího zvukového obrazu, který se také ovšem pohyboval snad v období impresionismu, než v realismu metalu starého kontinentu. Zejména druhá kytara, jejíž rytmický proud byl pro celkový náboj skladeb nesmírně důležitý, byla utopena kdesi ve špinavých vodách Ostravice a vyzněla tak naplno pouze elektrika, již třímal v ruce frontman kapely, holandský „Fantomas“ s bradkou. Byl nejživější postavou na pódiu, frázoval své rebelské hrdelní kázání, opíral se do strun s energickými gesty a notně potrápil i klouby prstů své levačky při slušných sólových výstupech. V poměrně kompaktním a sehraném kompletu dali pánové prostor starším skladbám i kompozicím z novinkového alba „Into The Lungs Of Hell“ a fanoušci tak měli možnost přímého živého srovnání ostré minulosti a téměř severské přítomnosti. Také GOD DETHRONED ale nebyli čertvíjak velkolepí, což se projevilo i na dosti chladné reakci publika, které pravděpodobně čekalo na hudební vrcholy nedělního dne. A tak s úsměvným „Thank You, Good Night!“ kolem páté hodiny odpolední bylo jasné, že tento death-metalový duel skončil fotbalovým výsledkem Nizozemí 1 : 0 USA. A skoro by se tak dalo říci, že nejzajímavějším momentem smrtelné dvouhry bylo náhlé zjevení Pitera, který se před námi téměř zhmotnil v celé své speedmetalové podstatě, oznámil nám, že RHAPSODY jsou nejlepší a na RHAPSODY nic nemá a opět zmizel kdesi v šedém přítmí skromně zaplněné vítkovické arény.
Švédští satanáši MARDUK se na pódium dostavili asi v půl šesté. Již dříve jsem měl tu čest slyšet několik jejich desek a shlédnout několik fotek z koncertů, proto mi bylo jasné, že setrvávat nadále v kotli by bylo poněkud riskantní. A tak jsem bedlivě celý jejich set sledoval z jednoho ze sedadel, jež byly po stranách haly. Pánové Immortal se Shnoffem se vypařili vypít si štamprličku či jiný jed dle chuti (v Hodoníně mají broskovici skutečně skvělou!:) zatímco já seděl ponořen v šeru a naslouchal bojovému intru švédské elitní smečky. Když dohrálo intro plné zmatených výkřiků a zvuků vyluzovaných pomocí různé válečné techniky, má první myšlenka patřila naší milé Ostravě. Vždyť ten pomyslný tank na pódiu ji rozdrtí na prach a ani bílý prapor nepomůže! Do uší se zahryzla kulometná palba z kopáků, začínáme hezky válečnými hymnami z nové desky „World Funeral“. Žel, MARDUK byli za celý večer patrně nejhůře nazvučenou kapelou a mnoho kytarových aranží se utopilo pod palbou z bicí artilerie. Basa podivně škvrčela a kytarista měl nějaké problémy se svým nástrojem – pohotoví zvukaři však jeho problém rychle vyřešili a náš šestistrunný rarach vesele dodrtil koncert na jakousi gibsonku. Zpěvák Legion je showman, to se musí nechat. Jeho ďábelské poskakování na pódiu, neustálé vystřelování paže s notoricky známým rockovým gestem do vzduchu a pekelné škleby do publika byly...hmm...velice zábavné. Ale ne hodinu. Vzhledem k nazvučení se těžko dal rozeznat jeden song od druhého (pokud nejste skuteční fans MARDUK a neznáte je všechny nazpaměť) a pohled na Legiona jak asi po desáté vztyčil ukazováček s malíčkem začínal nudit. Asi v polovině setu tento válečník skočil do kotle a pěkně proběhl mezi lidmi. Nutno říct, že to asi neměl dělat, jeho vyhublá postava pobitá nýty a hřeby si vyžádala v davu jistou daň. Když jsem se po setu byl podívat do prázdného kotle (všichni metal heads si šli kolektivně vycákat lachtana), na zemi se kromě mnoha odpadků skvělo i několik loužiček krve. Nic proti MARDUK, jsou skvělou kapelou a mají jasno v tom, co chtějí dělat, ale tento koncert patřil asi k těm jejich méně povedeným.
Po čtyřech předkapelách mohl konečně začít pořádný koncert, a to nikým jiným než liverpoolskými doom rockovými písničkáři ANATHEMA. Oni jsou to pěkní pacholci, tihle Angličani. Klidně si přijdou na pódium, úvodním riffem vyrvou posluchači srdce z těla, hodinku si s ním pohazují a žonglují, aby jej nakonec vhodili zpátky bez sebemenšího zájmu o následnou resuscitaci postižených. Celému ansámblu šéfuje Vinnie Cavanagh, jenž vyzařuje takové charisma, že by se dalo krájet. Nezbytným předpokladem toho, že mu publikum zobe z ruky, je samozřejmě Vincentův sebejistý hráčský a zejména pěvecký výkon. Zdá se také, že po zprávách o nedávné rodinné rozepři mezi Vincentem a Dannym Cavanaghovými, je i z tohoto hlediska vše v pořádku a Danny svého bratra podporoval bez jediného zaváhání. Kromě osvědčených hitů a nepostradatelné „A Dying Wish“ ANATHEMA vystřihla rovněž coververzi skladby IRON MAIDEN, na jejíž tóny takový Dreckus reagoval frenetickým jásotem. Ke kvalitní živé prezentaci přispěl i fakt, že oproti poslední zastávce v ČR (na podzim roku 2001v pražském paláci Akropolis) s sebou Britové přivezli basáka, který vykazoval známky života a výrazně se podílel na rozhýbání osazenstva zimáku. Je nutno přiznat, že ANATHEMĚ (ostatně i OPETH a SAMAEL) svědčí spíše menší klubové prostory, ovšem v žádném případě nelze hovořit o nevýrazném projevu anathemácké hudby, ba právě naopak. Přes počáteční drobné problémy se zvukem se i tuto složku živého vystoupení podařilo dostat do únosných mezí a pod pódiem se příliš zklamaných duší najít nedalo. Důkazem byl i do rytmu se pohupující jinak ortodoxní deather Shindy z rodu Brzobohatých.
Po nádherné ANATHEMĚ, jež představovala (aspoň pro mě) první vrchol večera bylo jasno, že na tenhle festival rozhodně stálo za to jít. Lidé byli ještě okouzleni podmanivým vystoupením této britské legendy a mnozí se těšili, co předvede švédsko-uruguayská geniální eskadra OPETH, jež snad poprvé zavítala do České republiky. Sál potemněl a na pódiu se rozsvítila červená světla za čtyřkou muzikantů, jejichž tvorba představuje to nejlepší, co na metalové scéně snad vůbec lze najít. Po Mikových slovech „Hello Ostrava“ se rozezněly první takty pecky „Godhead´s Lament“ z alba „Still Life“. Myslím, že kluci z OPETH byli kromě ANATHEMY jedinou kapelou, která nepůsobila ani trochu trapně ani klišovitě (což se o infantilním death metalu MALEVOLENT CREATION moc říct nedalo). Projev byl perfektní, vyvážený, bez jediného kiksu, ověnčen krátkými improvizacemi. Mikael i ve svých krátkých slovech mezi písněmi působil velice rozhodně, mírumilovně a „chápavě“. Během další skladby, „Drapery Falls“ z „Blackwater Parku“ totiž jistí magoři z řad fandů SAMAEL v první řadě otevřeně začali řvát na OPETH trapné nadávky v domácím jazyce, stejně jako v angličtině a začali volat jméno švýcarských SAMAEL. To bylo skutečně něco neuvěřitelného. Pro mě osobně bylo vystoupení OPETH neskutečně emotivně vyčerpávající a myslím, že celkově nemělo snad žádnou chybu, zatímco jistí pseudofans hrdě kazí ostatním jejich zážitek. Kluci z OPETH však jejich výlevy komentovali jen shovívavými úsměvy do předních řad. Jako třetí následovala skladba „Deliverance“ ze stejnojmenné desky z roku 2002 zakončená triumfálním psychotickým rytmem na bicí. Čtvrtý byl „Advent“ z roku 1996, který mnoho lidí slyšelo možná poprvé (starší desky jsou zde téměř k nedostání) a celý set zakončila nějaká stará téměř deathmetalová skladba z alba Orchid, kterou Mikael věnoval basákovi Martinu Mendezovi, který ten den slavil své pětadvacáté narozeniny. Bylo to po všech stránkách emotivní, uhrančivé a nádherné vystoupení hudebních géniů a podle mě vrchol celého festivalu. OPETH jsou jednou z mála metalových kapel, u které se zdá, že jejich hudba je propojena velice úzce s jejich dušemi.
Máte-li metalovou kapelu a nemůžete se stále prosadit, vyzkoušejte recept švýcarských nezmarů SAMAEL – jezte sýry. Co jiného by jim pomohlo překonat několikaleté patálie se svým vydavatelem Century Media, který vůči SAMAEL provozoval po vydání alba „Eternal“ praktiky, které by se daly nazvat sabotáží. Každopádně SAMAEL se nedali a v minulém roce se vypravili na jevištní prkna s tak propracovanou choreografií svých koncertních výkonů, že jim neodolalo ani médium zvané DVD. Plachta dosud zakrývající vyvýšenou plošinu v centru prken znamenajících svět, kde mají všechny normální kapely umístěnu bicí soupravu, odhalila stanoviště Mistra Xy – z jedné strany provizorní bicí, z dalších stran syntezátory a někde byl dovedně ukryt i automatický bubeník. Chyběla snad jedině barová tyč. Za zády páně Xy se vypínalo projekční plátno a na konstrukci nad muzikanty byl pověšen videoprojektor, což dohromady slibovalo rovněž zajímavý vizuální zážitek. A taky že jo. Po nástupu kvarteta na plac začaly mašiny okamžitě chrlit mraky dýmu, v němž se působivě lámaly paprsky barev z poctivě dimenzovaného světelného lunaparku. Tím vším se prodírala ustřední postava, druhý Mistr Vorph, obklopený duem vlnících se tanečníků – kytaristou Kaosem a basákem Masmiseimem. Nad nimi pak skotačil Vorph a ještě kousek nad ním se díky videotechnice na plátně míhaly všeliké výjevy ze života lidského – od kubistických obrazců, létajícího dravce, přes podivné různobarevné amorfní objekty nikoliv nepodobné Mildově zadnici po důrazném Mordůrkově defloračním ataku, až po rozmazané duhové vlnění. Hrálo se samozřejmě z posledních dvou dlouhohrajících kusů – těžkého „Passage“ a poněkud odlehčenějšího „Eternal“. Díky bohaté Vorphově výbavě se vyznění celého setu podobalo spíše posledně jmenovanému albu, přece jen díky svému soundu rozvernějšímu a bohatšímu, čímž byly skladby ze zvukově strohé a chladné „Passage“ paradoxně ochuzeny. O co? Přece o onu temnou a strachnavozující atmosféru, jíž disponovala studiová nahrávka. Zhodonocení aktuálních SAMAEL naživo je však hlavně otázkou vkusu a momentálního posluchačského naladění. Kdo žádal od SAMAEL spíše vyvolání ducha „Passage“, mohl být zklamán. Kdo se přišel oddat těžkotonážním a přitom dostatečně zvukově barevným tanečkům „Eternal“, byl jistě spokojen, navíc když mu k nim byl dopřán nášup v podobě perfektní pódiové prezentace se skvělým vizuálním pozadím. Pranic nikomu nemohly vadit ani občasné tendence ke „kulovatění“ zvuku, ke kterým se schylovalo v momentech, kdy naplno zabraly zároveň synťáky a obě kytary. Já jsem rozhodně patřil k těm spokojenějším.
Časový pořad byl dodržen téměř na minutu přesně. Kolem desáté bylo utrum a pozorní zaměstnanci bezpečnostní agentury Fach nás v cuku letu velmi jemně a za občasného využití peprných vulgarismů vytlačili z objektu do náruče mrznoucí metropole. Hanba! To asi proto, že druhého dne na stejném místě vystupoval jakýsi spolek s názvem Čechomor. Zná to vůbec někdo?
Při letmém ohlédnutí můžeme učinit k akci ještě pár komentářů:
- úroda černého uhlí bude letos v Ostravě velmi slabá. Jak jinak si vysvětlit, že nám pořadatelé vůbec na stadionu nezatopili? Byla tam totiž taková zima, že výčepní museli ohřívat pivní sudy autogenem, aby se jejich obsah (jinak celkem pitelný Gambrinus za 18,-Kč) dal vůbec konzumovat,
- pro příště by bylo vhodné zlepšit servis pro mlsné jazýčky. Dva stánky před objektem se mi nezdály býti dostatečnými – jeden s hot dogy a jinými psy, druhý s langoši, jehož obsluha trpěla rýmou ve vrcholném stadiu, což bylo rozhodně příjemnější pro ni samotnou, než pro zákazníka – tedy mě. Raději jsem ani nepřemýšlel o tom, jestli se na podaném langoši opravdu nachází objednaná ďábelská omáčka. Kolega Immortal totiž degustaci zbaběle odmítl. Jenže přísloví o hladu a nejlepším kuchaři platí v jistých situacích stoprocentně,
- bude však vůbec nějaké příště?! Dle sdělení pořadatelů navštívilo koncert nakonec asi 1500 hlav. Při opětovném pohledu na seznam účinkujících se mi chce z plna hrdla zvolat: Vážení přátelé! Tak takhle ne. Styďme se!
Shnoff, Radalf, Immortal
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.